Melanie's field (chapter 2)

9. října 2011 v 15:00 | Syndey |  Stories
Mezitím doma její otec opět nadává. Hrubě se obrací na Melaniinu matku s tím, kde je jejich dcera. Matka: "Já nevím!" volá zoufale a rukou brání se manželovým pohlavkům. "A kdo jinej to má vědět?!" zuří otec "Ty jsi snad její matka, ne? Tak by ses měla starat!". "Ale ty seš zase její otec!" pokračuje hádka.


"Jackie! Jeckie, prosím..." nabírá Melanie do pláče. Celému okolí vládne nejmocnější královna, noc. Melanie si neví rady a po několika okamžicích se staženým žaludkem si otírá slzy do své mikiny a rozbíhá se. Nenašla odvahu a obrací se opačným směrem od staré chalupy obrostlé stromy a začíná utíkat směrem k domovu. Utíká tak rychle, že že se jí motají nohy a padá na vysušenou rozoranou hlínu. Chvíli její tělo bezvládně leží. Když se Melanie vzpamatuje, zvedá se ze země. Její nejoblíbenější kalhoty má prodřené a z kolenou jí teče úzký proud krve. Letmo se ohlíží a zase se dává doběhu. Před rozbořenou zdí nehodlá zpomalit, jedním mocným výskokem přeskčí část, která už nesahá ani do výšky metru. Nejtmnější místo v parku, jakoby volalo "Melanie, Melanie!". To dívku ještě více vyděsí, proto ve svém běhu přidává.

Melanie leží na posteli zamknutá u sebe v pokoji a snaží se si promítnout, co se jí dnes stalo. "Copak jsem blázen?" uvažuje nahlas, "Není možný, aby ty stromy mluvily. Musel tam někdo být! Ale kdo by co dělal v noci na takovém místě? Vždyť tam nejsou světla...". "Okamžitě otevři Melanie!" přeruší její úvahy nesnesitelně hlasitý křik otce. "Co si o sobě myslíš, že budeš takhle dlouho lítat venku? Zejtra máš školu, tak se koukej učit! A otevři už ty dveře, ať ti můžu nařezat!" Melanie se opět droutí. Začíná nekontrolovatelně brečet, je toho na ní až příliš. Otce přestalo po pár minutách bušení do dveří bavit a ukončit to slovy: "Ráno si to s tebou vyřídím!"

Je noc a Melanie si vytahuje z podpostele album. V něm má fotky Jackieho a jejich společné. Při listování albem se nedokáže ubránit slzám. První jí stéká po její hlaďoučké tváři jako voda z tajícího rampouchu. Při dopadu na polštář se okamžitě vsakuje a na něm zůstává jenom mokrý flíček. Po pár vteřinách zoufalého breku odhazuje album se slovy "Jackie by mi přece neutekl, to by on neudělal! Určitě se ráno vrátí, bude stát u dveří a čekat, až mu někdo otevře, aby mohl do zahrady." Znaveně dolehává na postel a v mžiku usíná vyčerpáním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denny Denny | 9. října 2011 v 20:37 | Reagovat

Úžasnej příběh ;))

2 Dominica Dominica | Web | 10. října 2011 v 16:02 | Reagovat

Nikdy jsi mi neřekla, že máš takový talent na psaní! Skvělý! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama